GUARDOVINY - Psí průvodce soužitím s dvounožci
Knižní verze vyšla v lednu 2010
Ohlasy prvních čtenářů:
- Gratuluji Gardíkovi k literárnímu počinu. Líbilo se - začetla jsem se do toho tak, že jsem přišla pozdě do práce. :-) A.E.
- Je to milé psí povídání. Místy jsem se i smála nahlas, až jsem vzbudila manžela :-) J.B.
- Ahoj, mamka tě moc pozdravuje a moc chválí knížku. Už jí přečetla třikrát a prej se dlouho tak nezasmála a těší se na další díl. E.S.
- Tak jsem právě dočetla, je to pěkný, sranda s hafanama. Ještě že je máme, bez nich by ten život stál za úplný hovňajz. EE.;-)
- Přeji krásný večer vám oběma, moc děkuji za knížku. Dneska jsem jí konečně otevřela, ještě nejsem ani v půlce, ale na každé stránce jsem se smála nahlas, předčilo to mé očekávání. Hlavně piště dál. B.V.
Kuriozity z Gilanu
Guardoviny 2
Geniální blbec
Chov psů- bohulibá zábava, která přináší spoustu komplikací ale i radostí a zábavy. Veškerý náš čas se podřizuje našim miláčkům, bez ohledu na denní či roční dobu.
Za 25 let chovu se u nás samozřejmě vystřídalo množství psů, vždy plemene německý ovčák ale nejrůznějších vlastností. Někteří byli krásní, jiní moudří.
Tak tomu je i v současné době.
Současná sestava je 7 fen, nejstarší Netka, zvaná Tlusťoška je vedoucí, Iminka je též starší dáma v důchodu, pak následuje Nylla - Gumička, tichý blázen, který tráví většinu volného času žvýkáním nejrůznějších předmětů. Gumička se jí říká proto, že její nejoblíbenější předmět je pneumatika ze skútru. Mohlo by se jí též říkat Pizizubka, protože většinu svého chrupu zanechala na rozžvýkaných kýblech a miskách. Součástí smečky je mládež- Chaira, zvaná Kadlík, mladičká fenka s geny kamzíka, Demon Spawn, které říkáme Síďa, protože její jméno je poněkud nepraktické (ale krásně se vyjímá v rodokmenu) a konečně Algebra, alias Gerinka.
Tak jako v každé smečce, i v této jsou zvířata krásná, ověnčená tituly z výstav a zvířata chytrá, která mají složeno spoustu zkoušek a báječně se s nimi cvičí.
Gerinka patří mezi ta krásná. Bohužel jen krásná, takže kdyby nebyla po své mámě Nylle hodně tmavá, dalo by se jí říkat blondýna. IQ prostě nic moc. Alespoň jsme si to všichni mysleli. Proto se jí také říká Carda.
O loňský vánocích Ježíšek nadělil pod stromeček kamery. Ne ledajaké, ale infrakamery na šmírování psů a hlavně štěňat. Ježíšek kamery promptně nainstaloval do poroden a kotců a promítání mohlo začít. Trávili jsme každý večer u obrazovky televize, která nám ukazovala nejen štěňátka ale i velké holky. Bylo to docela poučné a často i zábavné. Hlavně jsme viděli chování našich pejsků, když nejsou ovlivňováni naší přítomností.
Štěňátka odešla k novým majitelům a porodna osiřela. Protože ale uhodily velké mrazy, nechali jsme porodnu přístupnou všem dospělým psům . V porodně je pro štěňata a matku velká porodní bedna, která má na dně topnou desku. Tu jsme právě kvůli mrazům nechali zapnutou, aby starší dámy měly maximální pohodlí. V bedně se totiž může pes roztahovat a převalovat a to v boudě, i když rovněž vytápěné, nejde.
Dopadlo to samozřejmě tak, ze se do porodny cpaly všechny. A podle hesla, kdo zaváhá- nežere.
Bylo docela humorné pozorovat, jak po krmení uhánějí zabrat flek v porodně. Asi jako puberťáci místa v tramvaji. Sestava v bedně se různě měnila, podle toho, kdo byl nejdřív hotov s večeří. Nejčastěji ale první v bedně byla Gerinka, a i když nepatří mezi rychlé jedlíky, vždycky si dala záležet, aby byla v porodně včas. Ta taky jako jediná dokázala spát na teplé desce celou noc. Asi aby jí teplé místečko nikdo nevyfoukl. A svým zaujetím pro komfort se nakonec prozradila.
Jeden večer vlezla do porodny a ejhle, bedna obsazená. V jednom rohu spí matka Nylla, v druhém Imina a uprostřed slastně rozvalená Kadlík. Přestože mají psi vynikající smysly, všechny holky spící v bedně se tvářily jako úplně hluché a ani jedna nehnula ani uchem. Natož aby se zvedla a uvolnila Gerince-Cardovi její oblíbený plac. Poměrně dlouhou chvíli stála nad bednou, kroutila hlavou ze strany na stranu a tvářila se jako.... no jako vždycky.
Pak se otočila k východu, chvilku ještě postála, několikrát se ohlédla, jestli se snad něco nezměnilo a nakonec z porodny odešla. Chvilku nic a pak se ozvalo HAF, HAF. Takové nezávazné, nic neříkající štěknutí, ne jako když se něco děje, prostě jen hafnutí. A chudák naivní, blboučká Chaira neprokoukla hnusný trik. Vyletěla z porodny aby dostála svým povinnostem hlídacího psa a jala se hulákat na celé kolo. Netušila nač štěká, ale o to řvala zodpovědněji. A zatímco se venku ozýval štěkot hlídající Chairy, ve vchodu do porodny se objevil tmavý ksichtík Gerinky, protáhla se průlezem a nonšalantně vstoupila do bedny. A když se do porodny vrátila Kadlík, tvářila se jako když je k podlaze bedny pevně přirostlá. Ani oko neotevřela. Zklamání v obličeji Chairy bylo téměř hmatatelné. Bohužel v bedně už místo nebylo (ono by bylo, kdyby se tak neroztahovaly) a tak Kadlíkovi nezbylo, než jít protentokrát spát do boudy.
Tak nic netušící Gerinka předvedla, že není žádný tupoun, ale dokáže vymyslet skutečný trik, habaďúru, která jí umožní nenásilně získat co chce. Mohla sice využít svého nadřazeného postavení (je starší než Kadlík a je hodně dominantní), ale použila raději fintu, aby dosáhla svého. Je zřejmě velmi chytrá, ale pro vlastní pohodlí se jako blb tváří. Docela dobře jí to vycházelo dva roky, kdy se s ní pří výcviku zacházelo jako s princeznou „protože ona je tak blbá, že se na ní musí hodně pomalu, aby se nesesypala“.
Tak má po žížalkách. Začala pracovat jako ostatní a vůbec se nerozsypala. Nese to statečně, jen asi nechápe, co se to stalo.
Je chytrá, ale princip kamery pochopit nemůže.
Nebo může?
Guard už zase bloguje
Tak vás pěkně zdravím v dalším roce. Možná jste si mysleli, že jsem zpychnul a nechci se s vámi dále bavit nebo mi došla inspirace. Nic takového.
Psí život je úžasnej, i když každej den tak trochu stejnej. To jenom dvounožci tlačí svou každodennost jako hovnivál kuličku a reptají při tom. O člověčí divnosti jsem napsal dost během svého dospívání, už se nebudu opakovat. Pro nás psy je pevný rozvrh stejně blahodárný, jako maják pro koráb mezi útesy.
Důvod, proč o mně nebylo slyšet, je prostý. Pár vyprávění jsem si schovával do šuplíku, abyste byli řácky překvapení, až s TouMojí konečně pustíme do světa KNÍHU mých postřehů. Páč tolik už vím, že hlavně člověci by ohrnovali čenichy a říkali Ty voe, to už jsme četli, toto známe, a eště za to máme platit?!
Už nejsem hloupé štěně s mléčnými zuby, vím, jak to v šoubizu chodí; vezmou se starý fláky, kapku se zamíchají, na samý konec se přilepí jeden nový kus – BONUS – a opus magnum je na světě. Dělají to všichni, Zlatým Skřivanem počínaje a vyhaslými hvězdami konče. Proč ne já?
V naší psí rodině je vše při starém, nikdo „neodešel“, což je dobře – ba naopak, máme i přírůstky.
Síďulka se stala mámou. Nojo, fakt. A ne ledajakou. Vzorná!, bez diskuze: ideální matka.
Dětičky má načančané a v bejby boxu naklizeno tak, že Dvounohá pravila, že by se tam nebála z podlážky jíst! Ostatní tety závidí a chodí mimina okukovat, ale nejvíc paf je benjamínek Chaira. Když může, už už se k nim přitočí, zalehne, a nabízí své ploché bříško tak, jak okoukala od své starší družky. Prťata byla zprvu potěšená nabídkou dalších dudlíků, jenže kde nic není, ani čert nebere, byť všichni makali jako vakuová pumpa. Kadla tento nový zážitek dočista vyděsil, páč být opravdická máma není totéž, jako hrát si s panenkami.
Kdo nevěděl, tak vězte, že psí mimi se v honbě za potravou chová jako agresivní pijavice, která je schopna se přichytit na cokoliv, možná aj na tabulové sklo.Pamatuji, jak jsme kdysi jeli gratulovat Nyllušce k dětem. Já do porodnice pochopitelně nesmím, ale Dvounohá ano a hnedka se hrnula k Alfě.
„Přijela ses podívat na malý smrady, co?"
„Jasně… Co to máš na krku, hehe?“ zavěsila pohled na okrouhlé modré skvrnky.
„No co by… cucflek. To mám vod štěňat!“
„Od štěňat… no jistě, jak jinak. HAHAHA!“
Když se s mláďaty dostatečně pošmajchlovaly, vrátily se mezi nás a TuMou nově zdobily jásavě červené flíčky na bradě a pysku. Když tak stály s Alfou vedle sebe, mohl by nezasvěcený člověk usoudit, že se jedná o lesbický pár na svatební cestě.
„Ti hajzlíci sajou jako vývěva,“ uhnula Dvounohá pokorně pohledem.
Čili nyní rozumíte, proč si Kadlík – Chaira dává na cecíky majzla.
Další, kdo se po roce dočkal mateřství, je sestřenka Weird.
Však víte, jak jsem psal, že jí nutili do protivného burana. Později se při podrobné kontrole ukázalo, že nad to to byl blbec, který ani nezasunul! Mezitím, co Werčákovic platili svatební trachtace a rozdávali pořadník na štěňata, Weirdi byla stále panna! Neposkvrněné početí se nekonalo.
Joj, potom jí ale seznámili se švihákem; palice jako kýbl, prsa jako haubna od náklaďáku, a sestřenka ztratila nejprve hlavu, pak i panenství.
A to znamená co? No přeci, že jsem strýčkem! Mám dvě neteře a jednoho synovce. Mohl jsem jich mít víc, ale porod nebyl jednoduchý, museli volat na pomoc doktora, kerej Werče klučíka vyndal z břicha příborem!
Krindy pindy, to jsou věci, ještě že nejsem fena!
Hlavní však je, že teďka už se všem daří dobře a sestřenka je též vzorná mamina a sklízí za to chválu.
Hmm… já zatím nic. Sice jsem jednu nabídku nedávno dostal, aj adresu si na nás vzali, jenže znáte dvounožce. Začnou moc přemejšlet, kam se štěňaty, tenhle rok, příští rok – pak to vyšumí a zbude mi zasejc jenom křeslo nebo koleno TéMojí.
S Gerzinkou asi také nic nebude, bo po opakovaném přelínání jí sice zůstala srst bohatší, ale ne tolik, aby nemohla projít výstavní mašinérií a stát se adeptkou budoucí bonitace (a určeného ženicha).
Rozhodčí byl z jejích půvabů připočůraný, se nedivím, ale co je mi to platné. V některých věcech se na mne lepí smůla.
A právě Gersi se ke mně chová velmi mile; tu mne líbne na tvář, tu mě sedne na hlava – bože, to je tak děsně rajcovní!
Škola je jeden z nejlepších vynálezů na zemi. Samozřejmě, že stále chodím trénovat, a když vynecháme, jsem z toho celý podebraný. Právě teď máme zimní prázdnotu a tiše trpím.
Však už kdysi nějaký Lennon poudal Učit se Učit se… a dobře věděl o čem mluví. Chytrej člověk.
Též poskládal song Ól junýdys láf, to jako že všicí potřebujeme drobet teho pomilování; svatá pravda. Jen by mne zajímalo, jestli na tohle moudro přišel též na područce od divanu?
Občas se TéMojí zeptají Tak co, kdy půjdete na zkoušku?, a ona spustí jako poškrábaná deska svůj kolovrátek Guard není připraven, Guard není přip… Potom, aby nevypadala jako blbec, dodá, že nám zkoušek netřeba a jezdí se školit jen pro mé potěšení. Pravda je taková, že nepřipravená je ona, hlavně na možnost, že půjdeme 2x, 3x, možná aj 10x…
A co, božíčku? Však ten borec Ozzy ze souboru Blek Sabáka si vybojoval řidičák až v šedesáti! A každej, kdo není zaprděnec, ho miluje; aspoň není nudnej, ne?
Já mám jasno. Vybral jsem si specializaci: obranář a klaun zároveň. V tom jsem dobrý a ostatní je podružné. O svých nejúspěšnějších skečích povyprávím časem, ale v novoročním příspěvku na vás nevyvalím všechno. Trocha zvědavosti a těšení neuškodí, naopak, dodá události grády.
Je to stejné, jako čekání na Jéžiška. Těšíte se jako blázen, pak BÁC, a je po všem. Já si nestěžuji; zatím jsem byl překvapený příjemně. Ale taková Sissi, ta musí být z domácích oslav zralá na prášky.
Při svých posledních narozeninách dostala sukni.
Dvounohá nasála možnou senzaci a sápala se po Sissině.
„Copak to máš, to má být sukénka nebo ledvinový pás? Kolikpak stál tenhle špás, smím vědět?“
„Hum-ta …hu-át,“ zamumlala Vizážistka opatrně.
„Co? Neslyším?!“ „Čtyřistašedesát.“
„Si děláte srandu?“ zděsila se Moje a promnula hadřík mezi prsty. „Vždyť je to nějaký zmetek mejd in Honolulu, jakápak sukně, když půlka chybí… krovky na zadek to jsou! Za ty prachy by mohla žrát krevety.“
Vizážistka pozvedla ruce v obranném gestu: „Sissinka dostala i hračky… a oblečky ona nosí ráda. Viď, Sissi,“ zaškemrala o souhlas. Fenečka, s výrazem totální nasranosti na celý svět, jen mlčky přešlapovala.
„To bych chtěla vidět. Hele, když nevíte co s penězma, nechcete voblíkat mě?“ zasmála se Moje drsně. „Přišlo by vás to levnějc, he-heh!“
Vizážistka je jinak zgruntu hodná ženská, ale přes hadry je holt ulítlá.
Sám bych chtěl vidět, jaký druh nadšení yorkšíří kamarádka projevuje.
Má další, poměrně větší kámoška Foxi, má také oblek, ale nosí ho jenom v mrazech.
Foxi je v péči dvojice Máma&Céra; starší, Máma, s vzrostlou a dobře osvalenou psicí jedná jako s ptáčátkem s polámaným křidélkem, a zimní kabátec byl její nápad. Když nic lepšího, alespoň Foxinu ušetřily žluté kreace s Micky Mousem (i to jsem viděl na jednom boxerovi), ale zvolily maskáčový army-styl, s umělým beránkem na límci.
Céra v oné dvojici hraje roli drsoně a její zhodnocení čtyřnohé parťačky bylo realistické.
„No ty vypadáš!“ vyjekla při pohledu na nahrbenou Foxi, která smutně vykukovala z beránkového kornoutu jako karikatura universálního vojáka Dolfa Lundgrena, a propukla v nekontrolovatelný řehot. Nemyslete, že my psi nevycítíme posměch.
Foxina se v mundůru scvrkla ještě víc a odmítala jít s Mámou ven. Vrátili se za pár minut s tím, že zostuzená fena se šprajcla a nechtěla vyjít na ulici, a když, tak jenom při zdi ve stínu. Takhle MOC se styděla!
Prokrindáčka! Většina psů žádné tkané futrály nepotřebuje, mají-li pohyb, aby se zahřáli. A když už je fakt Sibiř, tož zkrátíme vycházku, ne? Jenže spousta člověků dělá to, že ujde pár kroků, zasekne se v klábosení o nesmyslech, a jejich psisko pak stejně přimrzne řití k dlažební kostce, i kdyby mělo na sobě plášť z medvěda.
Má poslední Vánoc byla v pohodě, páč Dvounohá měla fůru volných dní a dělala mi společnost. Teda – pochopitelně lítala po kotci s leštícími vodičkami a vyhrávala sváteční tóny.
V údobí adventního chaosu konzervativní dvounožci obvykle hledají útěchu v koledách o Jéžiškovi, nikoliv Dvounohá.
Říká, že život nejni péříčko jenom z andělů, nebudeme nikomu nadržovat, a hraje na odlišnou notečku. Letos v domácí hitparádě točila Opus Diabolicum a další častušky o Satanovi, chrochtala To je maso, panečku, a kmitala s politurami do rytmu jako posedlá. Dobrý, až na to, že jsem nemohl spát.
„Von ten pánbůh by nám stejně zadarmo nic nedal, i kdybysme mu lezli do zadele, Gájo.“
Je to asi pravda. Jakýsi pan Bů k nám přišel, i se svou družkou, a jal se nám předvádět čistící STROJ. Může být prý náš, za hubičku. Hubičkou se myslelo 60 tisíc, čili pořádnej francouzák, a Dvounohá se ptala, jestli TO umí i vařit. A pokud ne, tak díky.
Pan Bů se nevzdával a na ukázku nám vzorně vyčistil gaučík i sedačku,což Mojí před Vánocí nebylo proti mysli a ponoukala Bůa k další
předváděčce. Ten vytáhl eso z rukávu: „S obyčejným vysavačem se za skříně nedostanete, náš miláášek umí i to!“
Nejprve zpoza nábytku vysvobodil asi 10 deka zakutálených piškotů, a hned na to se miláášek zahltil chuchvalci mých chlupů a zhasl.
„Aha…“ naklonila Dvounohá hlavu zadumaně k rameni, „vidím, že do domácnosti se psem není právě nejvhodnější. Přijďte, až budete mít něco výkonnějšího.“
Bůova návštěva byla letos největší vzrůšo, jinak, jak říkám, klídek.
Loni byla větší kanonáda:
Štědrej večír, Dvounohá nazdobená jako stříbrná jedle, naložila do auta 4 tašky s tajemným obsahem, pak i mě (Huyayaa-Haleluya-h!) a tradá za Babí a Dědou.
Byli jsme v třetince cesty a auto přestalo mrkat. Moje znejistěla (A-Óó – A-Óóó, co se děje, drahá?!), ale usoudila, že se tak moc nestane, když spousta člověků nebliká zcela úmyslně.
...Si teď vzpomínám na historku odchycenou v rodišti u Alfy.
Naši cestovali. Před nimi auto - hop sem, hop tam, pravá, levá - a mrkání žádné. Žejdlík trpělivosti našeho šoféra přetekl, a tak se na nejbližším červeném světle vyřítil k vozu před ním.
„Tumáš, vole!!“ rozkopl mu směrovky: „tohle nepotřebuješ, stejně nevíš, k čemu to je!!“
Nám se nic podobného nestalo, snad že tou dobou byly ulice liduprázdné. Ještě že tak, anžto časem naše auto potemnělo docela („AHA! A-háá, Ajaj-jaj!…“ – „Guarde, nedělej mě nervózní a drž hubu, nebo ti do ní šáhnu!…“) a kousek před cílem vydechlo naposled.
„Hjústne, máme problém“, ucedila Moje do zpětného zrcátka a jala se vystupovat. Uposlechl jsem pokyn, že mám zůstat na místě a sledoval, jaká taškařice se na mne chystá.. Skvostné!
Dvounohá oběhla káru, zahrabala po námrazcích nohama naprázdno, ještě chviličku, a už jsem byl Babičce o metr blíž.
„A-HÁ!, já jedu… drahá, honem naskoč ať nezmeškáš... Haůůů-uhů!“
„Čemu se tam směješ, ichtyle, jseš težkej jak prase, kdo tě má tlačit!“ zachrčela s mordou přimáčknutou na zadní sklo. Všiml jsem si, že podobnost s jedlí se vytrácí…
Zřejmě jí to též došlo, bo se rozlítila;
„Prej že šťastný a veselý…“ zvrátila hlavu k obloze: „…běž do prdele, Ježíšku, i s tím svým úchylným fotrem a jeho zkouškama! Umíte voba hovno a ne zázraky!“
Abych to zkrátil: nakonec přiběhla i Babička, sklouzla se a šla domů pro Hodného Souseda, který pomohl mne i auto zaparkovat.!
Vyběhl jen tak, svátečně, v bělostné košulce, a vracel se - inu, celkem všedně…!
A co, nač zbytečné oficiality, hlavně že nám šmakuje a jsme zdraví, ne?!
A tak pěknej rok všem, přeje Guard
Zajatci Kalamajky
Tak už mám za sebou počertech nudné období zimy. Samotná nízká teplota by mne nerozhodila – mám kožich kvalitní – avšak potíže přišly odjinud, z vyšší moci, jak se říká.
A přitom vše začalo tak slibně…
„Snížek napad! Bílá zima, to je krása!“ blábolila Dvounohá dojatě u okna a plánovala Sylvesterův rodinný výlet. Aby událost nabyla na velkoleposti, přizvala i mou Kmotru Ž a její lapač obrázků, a hurá z města.
Široká silnice se táhla k Hostivici jako černá pentle, všichni jsme byli vysmátí a Moje si libovala, jak se pěkně jede „po uklizeném“.
U Gilanů už byl nával; krom smečkového jádra (7 děvčat, v čele s Nety) tu čekala Gerzinka a Niké se svými odrostlými dcerkami, Freyou a Karumou. Spočítejte na tlapě: celkem 12 kusu čtyřnohé krásy! Prožíval jsem Nirvánu, ovšem TaMoje se rozhlížela zachmuřeně.
„Co to je? U vás silničáři nevyjeli nebo jak…? Hele, ne abyste jeli jak blázni, mám letní.“
„Ha ha ha! Má letní gumy, ha ha ha… Až zapadneš, budeš troubit a my tě vytáhneme. Kliiid! Mám v kufru i sněžný řetězy.“
Dvounohé se jejich veselí zdálo poněkud nemístné a větřila jim kolem hlavy v podezření, že požily. „Nechte si ty fóry, myslím to vážně.“
„Všechno je tu sjízdný, buď v klidu,“ výskla Alfa a už mizeli v zatáčce.
Zmíněná zatáčka je z těch, kterým člověci říkají ostrá a Moje jela na můj vkus nechutně pomalu. Zapnul jsem sirénu: Jedééém! Jedéém, honem!!
Auto udělalo pár baletních úkroků a potom se divoce roztočilo. Báječný zážitek!
„Hauu-ů… HRRA! Oú-ůů, ještě... LEGRRRACE, ooh, jedéém!“
„Drž hubu a neslintej mi do ucha, imbecile, jen co zastavím, přetáhnu tě!“
V závěsu za námi (vlastně teď už zase před námi) se vynořila Gersi se svým Fandou.
„Něco sis zapomněla? Jedeš zpátky?“
„Kulový! Klouže to jak sviňa a ty vyřechtaný brécy jsou v trapu!“ Pleskla mne přes nozdry: „A tenhle můj kretén z toho má druhý vánoce.“
„A kam jely, nevíš, jak se to tam jmenuje?“
„Fando, nevím nic, nejspíš Kyselá Prdel u Kolína!“
„Dobře,“ přikývl s ledovým klidem, „tak jeď pomalu za mnou a snad na ně
někde narazíme.“ Opatrně se došoural zpět, v pádu se zachytil o svůj vůz a optimisticky na nás zamával.
„Kristepane! Vidělas to? Nemám se radši vrátit?“ Ž ani nedutala, ovšem mně nervy hrály – Ohóó, bílá zima… hoúú, krrrása… jedem, ůůů! (PLESK!)
„A máš jí! Ještě slovo a ruším vejlet!“
Rychle jsem odhadl, že Kmotře se násilné praktiky příčí; zavrtal jsem jí nos do zvukovodu a šťastně ryčel. Po pěti kilometrech měla střídavý tik v obou očích, mírumilovnost vzala za své a její pracka mi přistála na hlavě.
„A dost! Ticho buď!“
Ani jsem se nestačil pořádně urazit, bo naše kolona zastavila na kraji širého pole a Gilanovská rota začala vyskakovat z aut. Dosti to připomínalo vylodění spojenců v Normandii a usedlíci z nedalekých domků honem zamykali branky a běželi do krytu. Tyto okamžiky mám velmi rád, muehe-he.
Procházka napříč poli a lesem byla boží, konečně jako vždy.
Starší se věnovali průzkumu a četbě pachů, dorost bejčil s aporty, já od všeho trochu a k tomu jsem se navíc ještě mužně natřásal… Co kdyby některá z holek změnila názor a chtěla mě jen pro sebe, že?
Někdo se nás nedávno ptal, jaká opatření musí člověk dělat, abychom se nerozutekli.
Přátelé, asi takto: pravidla smečky jsou svatá. Smečka je jistota a bezpečí, z té se neutíká. Možná nějaký krátký týmový úprk za zajochem, ale jinak se pohybujeme v jednotném šiku. Dvounožci určují pouze základní směr a vydávají povely v kritických chvílích.
Kritickou chvílí mám na mysli jakýkoliv druh ohrožení, jakým na příklad byla banda zdivočelých motorkářů (Zpátkyy!) anebo dva labradoří vetřelci, vynořivší se na pěšině (Ke mněě!).Ohrožení byli pochopitelně oni a ne naše rodina, bo nás byla přesila a hlavně jsme tu byli dřív, čili máme všechna práva vtírky zlikvidovat. Náš člověk rozhodl jinak, prý počkáme, až přejdou.
Nu, paninka od labroušů zjevně nebyla schopná situaci odhadnout a místo aby přidala do kroku, zastavila se a začala se KOCHAT pohledem na naší bojovně naladěnou skvadru.
„Co to dělá, proč stojí? Chce si nás namalovat nebo co?“
„Stojí, protože je to nějaká kráva,“ pravila Alfa, přidržující ve zmrzlých prstech tři psy. „Tak je trochu zrychlíme, ne? Holky, volno…“
Chaira se odpíchla jako první…
Výsledný efekt byl náramný; paninka běžela dokonce rychleji než její psi, to bych nečekal, muehe-he.
(Pro citlivější povahy mám zprávu, že se nikomu nic nestalo, heh.)
Po dvou hodinách jsme byli vyvětraní tak akorát, jen Gerzinka se zdála drobátko mrzutější, když se jí začaly dělat ledové kuličky mezi prsty. Kuličkovou patálii znám také a k průběžnému odstraňování slouží člověk-koordinátor.
To ale není ta pravá činnost pro zahřátí, tudíž naši dvounožci brzy připomínali balíky mraženého filé, nadávali nám a občas objímali stromy. To proto, abychom je v zápalu hry nesestřelili na zem. To je hned a pár příkladů si schovávám zasejc pro "kníhu"
Tolik povídání k novoroční smečkové akci; cestu domů jsme zvládli bez autobaletu a já jí prospal. Kde je ta nuda, o které se zmiňuji hned v úvodu, že?
Moji zlatí, nastala hned v příštích týdnech.
Porce bílé pokrývky se doplňovala se železnou pravidelností a TaMoje ztrácela nadšení jako línající pes ztrácí chlupy. Již žádné poetické glosy o Ladově zimě…
„Koukej na to, Gájo, ten hnůj už zase padá! V kalamitě nikam nejedeme.“
Tragické. Neboť touto větou vyhlásila Sněžnou Kalamajku a přerušení školní docházky.
Což o to, denní luftování v parku není špatné, ale je to málo. Zoufale málo!
Pravidelně běhala odhazovat závěje z auta, abych se dostal aspoň za Babičkou, a když už to vypadalo slibně, zjistila po hodině práce, že máme kola přimrzlá v ledu. A tak si TaMoje jezdila sama podzemním tunelem, kam jsem se ještě nikdá nepodíval (ač bych chtěl) a já musel čekat sám v kotci.
Babičku s Dědou jsem občas jenom slyšel, když mi Dvounohá zapůjčila Mluvící Škatulku.
„Ahoj Gardoušku – jakpak se má můj chlapeček?“
Stříhnul jsem ušima a vykulil oči. Kdo to mluví? Babí, kdo tě tam zavřel, vylez ven! Fakt zázrak, tahleta Škatulka.
Kalamajka trvala odporně dlouho; aby toho nebylo málo, sníh se měnil v led a i já musel dávat bacha, abych v běhu nedostal smyk.
Náš Děda na ledu spadl hnedka dvakrát a udělal si bebí na zádovém obratníku.
„Měl by ty svině žalovat, když nesypou!“ pravila Dvounohá mstivě.
Ale Svině asi sypat nic nebudou, neboť ve Skleněné Krabici zahlásili, že soli zbývá jen na tři dny.
Nojo, sůl nad zlato, na to vždycky upozorňovala ta pani Princezna Maruška. Jenže ta prej nedávno umřela, a proto teď asi nemá kdo chodníky solit, takhle bych to viděl já…
Pro našeho Dědu blbý, pro mě dobrý, páč mě nebudou pálit tlapky.
Po dvou měsících byla Dvounohá na pokraji sebedestrukce, zvláště, když spatřila novou nadílku běloby na autě. Zuřivě praštila smetáčkem o zem a zavyla do oblak:
„Co kdyby sis ten bordel nechal v tom svým nebeským království?! Letos jsi zaspal, dědku pomatenej, už má bejt jaro!!“
Nevím, zda se Neviditelný Dědek TéMojí polekal, každopádně záhy došlo k obratu a Kalamajka se dala na ústup.
A pak přišel ten kýžený okamžik: sbalila mé školní pomůcky, auto se utrhlo z ledových okovů, aby mne přeneslo za rodinou. Sotva jsem vystoupil, dolehl k nám ze cvičiště křik.
„Zab ho, hajzla!!! Zab hooo, anooo, dobřéé!“
Rajská hudba, ano, jsou tam všichni – i Tlustoruký!
A já jsem opět šťastný.
